Kolektivizace úzkosti

autorka: Ruta Putramentaite

ENGLISH BELOW

Nedávná zpráva OSN naznačuje, že zdraví naší planety je v ještě horším stavu, než jsme si mysleli. Podle deníku The New York Times se nacházíme v době, kdy dochází k obrovskému nedostatku potravin, přírodních katastrof a vymírání živočišných druhů. Žurnalisté často používají obraz konce světa jako způsob upoutání pozornosti k enviromentálním problémům. „We have 12 years to limit climate change Catastrophe warns UN,” píše The Guardian, „Portrait of a Planet on the verge of Climate Catastrophe, doplňuje. „Final Call to save the world from climate catastrophe, píše BBC. „Climate Catastrophe Warnings were greeted with global silence, stojí ve Financial Time. „Bez planety budeme všichni bezdomovci,” píše český server A2larm.

Názvy těchto článků nejen informují, ale zároveň vyjadřují určitý způsob uchopování tématu klimatické změny. Často vykreslují apokalyptické scénáře a významně tak ovlivňují naše představy o budoucnosti. Zvláště u lidí aktivně se zajímající o problematiku klimatické změny a ekologie takové zprávy mohou snadno vyvolat pocity bezmoci, paralýzy a z toho vyplývající stav, pro který se v psychologickém diskurzu stále častěji používá termín eko-úzkost (eco-anxiety). 

Podle nedávné statistiky eko-úzkost občas cítí tři ze čtyř mladých Američanů. Eko-úzkost se podle psycholožky Honey Lancaster-James může projevovat jako jakýkoliv jiný typ úzkosti, tedy vysokou úrovní stresu, panickými ataky, nutkavými představami, ztrátou chuti k jídlu nebo nespavostí. Je to tedy jakýsi chronický strach z blížící se environmentální katastrofy.

Úzkost je jedna z možných reakcí na tak obrovskou entitu, jakou je klimatická změna. Filozof Timothy Morton definuje klimatickou změnu jako jeden z hyperobjektů, tj. objektů rozložených v čase a prostoru tak masivně, že překračují naši kapacitu pro jejich uchopení a pochopení. Dalšími příklady hyperobjektů mohou být černé díry, kapitalismus, biosféra, válka v Sýrii a tak dále. Ve své knize Hyperobjects: Philosophy and Ecology after the End of the World Morton popisuje, jak globální oteplování a ničení životního prostředí způsobuje, že o životním prostředí již neuvažujeme jako o estetizovaném pozadí našich životů, ale jako o škodlivém fenoménu, který poškozuje naše těla. Znamená to konec světa, jak jsme ho znali – tedy jako celistvé entity.

Svět se skládá z různých masivních procesů, které existují nezávisle na člověku a jeho pochopení. „Because they are so close and yet so hard to see, they defy our ability to describe them rationally, and to master, or overcome them in any traditional sense.” 1

Je to právě tato nemožnost vnímání komplexity procesů spojených s enviromentální tématikou, která vedle zpráv o „konci světa” přispívá k úzkosti a bezmoci. 

Již zmíněná Honey Lancaster-James tvrdí, že lidé pociťující eko-úzkost, se s ní často vyrovnávají činnostmi, které vnímají jako částečné řešení krize na individuální úrovni. Recyklují, jezdí na kole místo automobilem nebo kupují produkty vyrobené způsobem šetrným k životnímu prostředí. Problémem je, že tyto jinak jistě chválihodné aktivity se stále odehrávají vně všeovládajícího systému konzumerismu. Tuto individualizaci odpovědnosti dobře vyjadřuje motto tzv. zeleného nebo etického konzumerismu: „You vote with your dollar. (Volíš svým dolarem).” 

Co ale dělat, když zjistíme, že mnohé výzkumy dokazují, že takovéto spotřebitelské chování má často jen velmi malý vliv na výslednou environmentální stopu? 2

Jak si všímá Arnošt Novák ve své eseji v magazínu A2, dynamika distribuce odpovědnosti „spočívá právě v tom, že různí významní aktéři světového kapitalismu (korporace, politici, státní a mezinárodní instituce, banky) začínají přenášet odpovědnost za destrukci životního prostředí na bedra jednotlivců”. 3

Logika pozdního kapitalismu nám ve výsledku jen stěží dovoluje překročit představu, že ochrana planety začíná a končí u našeho spotřebitelského chování. Tato individualizace zodpovědnosti potom pocity viny a úzkosti neřeší. Mnohdy je pouze vytěsňuje nebo naopak ještě zvětšuje. Jednotlivec je natolik zaměstnán tlakem neustále činit správné volby, že mu již nezbývá čas ani energie pro imaginaci nutnou k politické změně adekvátní dané akutní situaci. 

Dichotomií individuum – systémem ve vztahu k ekologii se zabývá také profesorka sociální a politické teorie a aktivistka Alexis Shotwell ve své knize Against Purity (Proti čistotě). Popisuje propast mezi postojem jednotlivce a komplexitou světa. I ona si všímá, že ve věku individualismu se často můžeme cítit osobně zodpovědní za globální problémy, které jsou ale na individuální úrovni neřešitelné. Jako možné východisko z této situace navrhuje dlouhodobou kolektivní solidární práci se strategickým cílem, který řeší konkrétní identifikovatelný problém. Postavení se staví v tvář problému, kterého se lidé obávají a odmítnutí zoufalství je podle ní nejlepším protijedem na individuální frustraci a pocit bezmoci z příliš komplexních problémů.

Jedním příkladem za všechny by mohlo být německé hnutí za klimatickou spravedlnost Ende Gelande, které bojuje přímou akcí proti fosilnímu průmyslu a je ochotné jít i za hranici zákona, aby zamezilo nevratným změnám klimatu s nedozírnými následky. V roce 2018 se jim podařilo blokádou na několik dní zastavit těžbu uhlí v dolu Hambach. Účastníci popisují, jak je zapojení do kolektivní akce pro ně lékem na depresi a pocit bezmoci a současně cestou k řešení environmentálních problémů. I Arnošt Novák ve zmiňované eseji vidí politickou angažovanost jako syntézu individuální a systémové změny: „Měli by jsme začít u sebe, ale ne v soukromé sféře spotřebitelského jednání odehrávajícího se s nákupním košíkem mezi regály nákupních center, ale ve veřejném prostoru, v politice. (…) nečekat, že environmentální nebo sociální problémy vyřeší někdo za vás. To znamená organizovat se spolu s ostatními – začít u vlastního politického jednání.“ 4

Podobné strategie kolektivní přímé akce s jasně definovaným cílem volí i někteří umělci. Příkladem může být umělecký kolektiv Labofii (Laboratory of Insurectory Imagination), který se pohybuje mezi radikálním divadlem, performance a občanskou neposlušností. Společně s Ludwigem Witkeinsteinem tvrdí, že „Aesthtics means ethics”. Rolí umění je podle nich poskytovat nejelepším možným způsobem modely pro život a chování v situaci globálního omezení zdrojů. 

Jejich projekt Reclaim the Streets (Požadujte ulice zpět) poprvé představil protest ve formě divadelní akce. V roce 1991 v Londýně dočasně zablokovali automobilovou dopravu v řadě ulic uspořádáním spontánních rave parties, do kterých se zapojili tisíce lidí. Spojení guerilla gardening, divadelních prvků a hudby přineslo karnevalovou atmosféru do jinak obvykle vážných protestů proti znečisťujícím aspektům kapitalismu. 5 Skupina dala dohromady manuál o deseti bodech pro všechny, kteří chtějí uspořádat podobnou událost nezávisle na nich. 6 V následujících letech byly akce úspěšně opakovány i v jiných městech včetně Prahy. Julia Blanco v časopise Third Text spatřuje důležitost této akce právě v jejím jasném cíli – „společného tancování na společné půdě”.  Akce svou nejednoznačností zaplnila mezery mezi estetickou kreativitou, sociální imaginací a politickým jednáním. Půjčuje si něco ze všech třech diskurzů, aniž by přímo patřila do jednoho z nich. Podle Blanco bylo Reclaim the Streets zásadním prvkem při formování nového estetického jazyka antiglobalizačních hnutí, který pomohl významně zvýšit jejich politický dopad.

Výzkumem uměleckých projektů, které řeší s politikou ekologií související problémy, se zabývá Center for for Creative Ecologies v California Santa Cruz.  Jeho zakladatel a teoretik umění, T. J. Demos, ve své knize Decolonizing Nature: Contemporary Art and Politics of Ecology tvrdí, že by ekologická krize měla být pro umělce etickopolitickým imperativem jednat: „Why should artists, curators, scholars, writers and students -equally citizens and agents in reproduction of this world and creation of its future- be any different?“ 7

Vyslyšení tohoto imperativu samozřejmě nemusí mít vždy jen podobu přímé protestní akce. Může se jednat i o dlouhodobější komunitní projekty, jako v případě Nilse Normana a jeho Edible Park v Haagu, který navrhuje alternativu dlouhodobě neudržitelného energeticky náročného stylu života ve městech. Jeho projekt, inspirovaný historickými utopiemi, je založen na myšlence, že lokální změny distribuce energie, potravin a půdy postupně způsobí změny i na vyšší sociální a ekonomické úrovni a povede k reorganizaci společnosti založené na nerůstu a postkapitalistických zásadách. 

Edible Park se sestává ze vzdělávacího střediska a rozsáhlé komunitní zahrady. Program, podporovaný místní skupinou aktivistů, zahrnuje vzdělávání v oblasti permakultury, deep-ecology, městského zemědělství nebo bioreligionistiky.

Nils Norman si klade otázku, jestli se může do stávajících plánovacích procesů města integrovat komunitně řízený biodynamický systém a zdali se může tato podoba veřejného prostoru stát alternativou k postupující privatizaci. Tento projekt nabízí modely kolektivní představivosti o možných dlouhodobě udržitelných systémech v časech klimatické změny.

Umění, které má za cíl kriticky reflektovat a měnit skutečnost, je často kritizováno za to, že nevede k faktické změně situace, protože obvykle funguje pouze na symbolické úrovni. Pokud se snaží tuto symbolickou rovinu překročit, riskuje, že nebude uznáno jako umění. Podle mého názoru ale potenciál umění spočívá mimo jiné v možnosti svobodné imaginace, kterou si exaktní obory často nemohou dovolit. Umění se pak může stát platformou spojující sféry estetiky, vzdělávání, politiky a vědy. Takové spojení nám může nabídnout nové podoby citlivosti vůči světu a pomáhat šířit nové formy kritického myšlení. Tato nově nabytá citlivost k problémům současného světa s sebou může nést také jisté pocity úzkosti, současně by se ale mohla stát „imperativem jednat” pro stále více lidí.

________________________________

1- BRIDLE James New Dark Age: Technology and the End of The Future. Verso. London. 2018. s. 72
2- http://www.erscp2012.eu/upload/doc/ERSCP_Full_Papers/CsutoraM_The_ecologica l_footprint_of_green_and_brown_consumers.pdf
3- NOVÁK Arnošt. Začít u sebe! Ale jak? Spory a pojetí radikální ekologie, magazín A2 – 6/2018
4- NOVÁK Arnošt. Začít u sebe! Ale jak? Spory a pojetí radikální ekologie, časopis A2 – 6/2018
5- DEMOS T. J. Decolozing Nature: Contemporary Art and the Politics of Ecology. Sternberg Press. Berlin. 2016. s. 124-125.
6- NOTES FROM NOWHERE, We are everywhere: The Irresistable Rise of Global Anticapitalism.Verso. London. 2003. s. 61.
7- DEMOS T. J. Decolozing Nature: Contemporary Art and the Politics of Ecology. Sternberg Press. Berlin. 2016. s. 263.

Recent OSN report suggests that the health of our planet is even worse than we thought.1 There’s a brief summary of that report in the New York Times:,,(…) the world of worsening  shortage of food, fires, extensive extinction of the coral reefs, all of that in 2040 already- thus in near future that significant part of the current population will live through.”

Journalists often use the “end of the world thread” as a way how to capture peoples attention to the environmental problem of today’s world. „We have 12 years to limit climate change Catastrophe warns UN“ (The Guardian), „Portrait of a Planet on the verge of Climate Catastrophe“ (The Guardian), „Final Call to save the world from climate catastrophe“ (BBC News), „Climate Catastrophe Warnings were greeted with global silence“ (Financial Times), „How Humans are driving sixth mass extinction“ (The Guardian), „Act Now or Perish“ (Geospatial World), „If we Fail“ (Jacobin), „Bez planety budeme všichni bezdomovci( Without the planet, we’ll all be homeless)“ (A2larm), „Co dělat? (do zániku světa)( What to do? Before the end of the world)“ (A2larm). 

The titles of these articles not only inform but they also share a certain point of view regarding the question of climate change. Often fabricating almost apocalyptic scenarios, leaving us with rather affected concept of the future itself. This can easily lead to eco-anxiety (which is a term adopted by the psychological discourse naming the feeling of powerlessness and paralysis in regards to the climate problem and egology) affecting mostly people who are active in that sphere and are up-to-date with the recent facts.

Regarding the recent statistics, three out of four young Americans confessed to feeling eco-anxiety at some point in their lives.2Psychologist Honey Lancaster-James says that eco-anxiety can manifest like any other type of anxiety- high stress-level, panic attacks, compulsive ideas, loss of appetite or insomnia. To simplify that, it is a chronic fear of the incoming environmental disaster.

In this article, I would like to explore the reasons for eco-anxiety in depth and research if there is any link to the politico-economic system we live in. I would also like to explore the possibility of finding a solution and the possible potential art could have in resolving that problematic.

Anxiety is one of the many reactions to such a huge entity as climatic change. Philosopher Timothy Morton defines climate change as one of the hyperobjects i.e. objects spread over time and space so massively that they overstep our own capacity of perception and understanding.4 Other examples of hyperobjects could be capitalism, biosphere, the war in Siria etc. In his book Hyperobjects: Philosophy and Ecology after the End of the World Morton explain how we don’t consider global warming and the destruction of the climate as aesthetic background of our lives but as a harmful phenomenon which is destructing our bodies. It means the end of the world as we know it- the end of the entire entity. The world id folded from massive mechanisms that essentially exist without the humankind and its understanding of these mechanisms. „Because they are so close and yet so hard to see, they defy our ability to describe them rationally, and to master, or overcome them in any traditional sense.”  It is exactly that inability of perceiving the complex processes connected to the environmental problem that next to the never-ending amount of “end of the world” news contribute to the anxiety and powerlessness.

Honey Lancaster James already mentioned above says that people who are affected by eco-anxiety are often trying to cope with it by doing things they see as a partial solution on an individual level. They recycle, use bikes instead of cars and buy products that are in one way or another environmentally friendly.6  The problem is that these otherwise admirable actions are still happening inside of the all-controlling consumerism. These individualizations of actions are very well expressed by the motto of green or ethical consumerism: „You vote with your dollar.”

But what should we do when we find out that many types of research prove that these actions are actually only a drop in the ocean and that they have only a small impact on the final environmental footprint?

As Arnošt Novák points out in his essay in the A2 magazine, the dynamics of the distribution responsibility,, rests exactly in the fact that the important actors of the world capitalism such as corporations, politics, banks, state and international institutions are starting to transfer the weight of the destruction of the environment on the shoulders of individuals.”

The logic of late capitalism isn’t allowing us to oversee the idea that the protection of the planet starts and ends with our consumer behaviour. In the end, this individualization of the feeling of guilt is unsolvable. Often it either forces it out or makes the problem even bigger. The individual is so invested and pressured into making all the right choices that they don’t have enough time and energy for imagination that is needed for the political change adequate to the acute situation.

Alexis Shotwell, professor of social and political theory and an activist is looking into the dichotomy individuum- the system of relation to ecology in her book Against Purity. She is describing the differences between the individual attitude and the complexity of the whole world. She is also pointing out that in the age of individualism we can often feel personally responsible for the global problems that we are in fact not able to solve by ourselves. As a possible starting point, Alexis is proposing the idea of long-term collective solidarity work with a strategic outcome that is trying to solve a specific evident problem. Standing up to the problem people are afraid of face to face and the refusal of desperation is, according to her, the best way how to confront the individual frustration and the feeling of powerlessness from trying to solve a way to complex problems first.

Ende Gelande 9  German movement for climate justice that fights with direct action against the fossil industry and is willing to go beyond the law to stop the irreversible climate changes with immense consequences is one of many examples.10  They were able to stop the coal mining in the Hambach mine for a couple of days by blockade in 2008. The participants of this blockade described how being part of a collective action helped them with their depression and the feeling of helplessness as well as it was a way how to start solving the environmental problems.

Even Arnošt Novák sees the political involvement as a synthesis of individual and systemic changes:,, We should start with ourselves but not in the private sphere of a consumer behaviour taking place with a shopping cart among shopping malls but exactly in public space, in the politics. (…) we cannot wait for someone else to solve the environmental or social problems for us. We have to start with our own political action- become organized with each other.”

For many artists, similar collective direct actions with clearly defined objective are a way of speaking out loud. As an example, we can use the artistic collective Labofii (Laboratory of Insurectory Imagination),which moves between radical theatre, performance and civil disobedience. Together with Ludwig Witkeinstein, they claim that „Aesthetics means ethics”. Ludwig claims that the role of an artist is to, by the most beautiful way possible, show the way of life and behaviour in the situation of global resource constraints.

Their project Reclaim the Streets was the first one to present protest in the theatrical form. In 1991 they were able to block the traffic in a couple of London streets by holding spontaneous rave parties that were joined by hundreds of people. The connection of guerrilla gardening, theatrical elements and music brought almost carnival-like atmosphere into otherwise serious protests against polluting aspects of capitalism. 13 Labofii also made a ten point manual for everyone who wants to independently organize similar gathering. 14In the following years there have been many successful gatherings like that in many different cities including Prague as well.

Julia Blanco says in the Third Text magazine that the importance of campaigns like these is exactly in their clear goal- “organized dancing on the common ground”. Through its ambiguity, the actions filled the gap between aesthetic creativity, social imagination and political action. This was possible by borrowing parts from all three discourses without being directly in one of them. Blanco is convinced that the Reclaim the Streets was an essential element in forming a new aesthetic language of the anti-globalization movement that significantly helped their political impact.

The Center for Creative Ecologies Santa Cruz, California is researching art projects that deal with politically and ecologically related issues. Its founder and art theorist, T.J.Demos, claims in his book Decolonizing Nature: Contemporary Art and Politics of Ecology that ecological crisis should be an ethical-political imperative for artists to act: „Why should artists, curators, scholars, writers and students -equally citizens and agents in reproduction of this world and creation of its future- be any different?“

Acting on this imperative doesn’t always have to take the form of a direct protest. It might as well be a long-term community project, as in the case of Nilse Norman and his Edible Parkin Haag that proposes the alternatives to the untenable energy-intensive urban lifestyle. His project that is inspired by historical utopia is based on the fact that local changes in the distribution of energy, food and land will gradually bring changes at a higher social and economic level and will lead to the organization of a society based on growth and post-capitalist principles.

Edible park consists of an educational centre and an extensive community garden. The program that is supported by local activists includes permaculture education, deep ecology, urban agriculture or bioreligionistics. Nils Norman proposes the question of whether a community-led biodynamic system can integrate into the city’s existing planning processes and whether this form of public space can become an alternative to progressing privatization. This project offers models of collective imagination about possible long-term sustainable systems in times of climate change.

Art, which aims to critically reflect and change reality is often criticized for not leading to an actual change of the situation because it usually only present the problems at a symbolic level. If this symbolic level is crossed, the art might not be even seen as art itself. In my opinion, however, the potential of art lies, among other things, in the possibility of free imagination, which exact disciplines often cannot afford. Art can then become a platform connecting the spheres of aesthetics, education, politics and science. A combination like that can offer us new forms of sensitivity to the world and it can help with spreading new forms of critical thinking. This newly acquired sensitivity to the problems of the contemporary world can carry some feelings of anxiety but at the same time, it could become an „imperative to act“ for more and more people.