Politické výzvy klimatických změn

autor: Václav Kyllar

Hrozba klimatické krize není mladým fenoménem a v té či oné podobě s námi byla podstatnou část minulého století. Během posledních deseti let se její hrozba zvětšovala, až do té míry, že je dnes považována za nejnaléhavější problém celého lidstva. Historie environmentálního hnutí je stejně pestrá jako reakce, které je doprovázeli. Od romantických počátků, přes národní hnutí první poloviny dvacátého století, až po současnou Extinction Rebellion se vztah lidí k jejich přírodnímu okolí měnil v závislosti na společenské a politické okolnosti jejich doby. 

S naléhavostí, kterou dnešní stav klimatických změn vzbuzuje, není zarážející, že se po celém světě začaly mobilizovat skupiny, jejichž cílem je zmírnit dopad klimatické krize a dosáhnout udržitelného společenského nastavení. Mezi prominentní skupiny, které proti globálnímu oteplování bojují patří například Greenpeace, Worldwatch Institute nebo radikálnější EarthFirst!, jež je známá zejména v asociaci s jejich přímými zásahy proti těžařskému průmyslu a agresivní politikou z 80. a 90. let. V minulém roce se do popředí dostala již zmíněná Extinction Rebellion a v dnešní době se řadí mezi nejpopulárnější environmentální hnutí s výrazným vlivem na vztah mezi veřejností a obecným povědomím o globálním oteplování. 

Historie environmentálních hnutí byla také vždy spjata s hlavními politickými proudy a převažujícími tendencemi své doby a jednotlivá hnutí se přizpůsobovala jak jazyku dominantěnšjích ideologií, tak strategiím, které byly v té době k dispozici. Před druhou světovou válkou byly v Evropě myšlenky ochrany životního prostředí spjaté zejména s národoveckými stranami (v některých případech i s krajní pravicí) a v 60. letech minulého století se zase do značné míry sblížila s různými levicovými frakcemi na západě. Součástí moderní palety politických nástrojů, kterými organizace jako Extinction Rebellion disponují, jsou například stávky, demonstrace nebo petice, které díky rozsáhlé mobilizaci a rychle rostoucí komunitě nabírají na síle. Lze předpokládat, že podobná hnutí se z hlavní části sdružují a organizují na internetu a v rámci sociálních sítí. Ideologickým obsahem do značné míry korespondují s dalšími reformními proudy dnešní občanské společnosti, a to zejména ve svém důrazu na nenásilnou a inkluzivní politiku, která okrajově bere v potaz i otázky genderu, rasismu a sociálních problémů, nebo se alespoň nechává inspirovat jejich politickým jazykem. 

I přes značné úspěchy, jakými bez pochyb byly hlavní titulky na stranách mnoha národních tiskovin od britského The Guardian až po české Lidové noviny je však nutné přehodnotit dosavadní dopad ekologických hnutí po celém světě. V současné naléhavé společenské atmosféře se značné části těchto hnutí podařilo “pouze” rozšířit společenské vědomí ohledně globálního oteplování a vytvořit tak na národní parlamenty (ale i ten Evropský) tlak k prosazení legislativy, která by mohla v nejlepším případě zmírnit dosavadní katastrofickou rychlost přicházejících klimatických změn. Jakožto občanská iniciativa bez široké členské základny, historie politické spolupráce ani zkušeností s politickým procesem (nemluvě o nedostatku financí) by bylo možné na tyto kroky nahlížet jako na nesmírný úspěch. I z dnešního hlediska lze iniciativu Extinction Rebellion považovat za exemplární “lobbying” a vysoce efektivní iniciativu jdoucí ze stran lidu spíše než ze stran korporací či státních subjektů. Lze se ale v naší situaci spokojit pouze s tímto úspěchem?

Reakce zákonodárců jsou v kontextu nevídané hrozby globálního oteplování zanedbatelné a vesměs osvětná kampaň hnutí Extinction Rebellion ve své současné podobě (jakožto zúčastněné, decentralizované a inkluzivní skupiny řízené principem nenásilné občanské neposlušnosti) svým způsobem mohla dosáhnout svých hranic. Nejenže je na zastavení globální katastrofy pozdě, ale i jakékoliv smysluplné zmírnění jejích dopadů se zdá nereálné. Decentralizovaný apel na politické elity se snahou o legislativní změny v rámci současného systému je naivní snahou, která se nutně zcela mine s přicházející dobou rozsáhlých (a změnami v klimatu podmíněných) společenských změn. 

Dnes, více než kdy jindy, je důležité přehodnotit samotné politické základy, na kterých naše ambice stojí a zvážit implikace vyvstávající z historie našich snažení a z paradigmatu, ve kterém se nacházíme. Naším hlavním kolektivním selháním není nedostatek nasazení, odhodlání nebo důslednosti, ale nedostatek představivosti a ambice. Otázkou dne není, zdali globální klimatickou krizi vyřeší zákaz plastů s omezeným použitím, ale spíš to jak můžeme podobného zákazu nenásilně a ve spolupráci s národními parlamenty dosáhnout a zdali by nám vůbec podobná snaha byla platná. Pokud bychom mohli věřit i těm nejoptimističtější předpovědím ohledně klimatických změn, které nás v příštích deseti až dvaceti letech čekají, nemůžeme se smířit se zákonem o regulaci plastů a dokonce ne ani s Pařížskou dohodou. 

V dnešní situaci je jediným schůdným řešením opuštění dosavadní koncepce řešení klimatické krize a odpoutání se od našich představ o politickém a občanském aktivismu.. Nelehkou otázkou potom je, čím by tato paradigmata mohla být nahrazena – tuto otázku si však nelze klást, dokud se neodprostíme od našich dosavadních nadějí.