UMPRUM a její studenti v době klimatické krize

autorka: Denisa Červená

Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze tento rok vznikla studentská iniciativa Umprum ve stavu klimatické nouze (UKN). Vznik iniciativy zapříčinila Výzva kulturních institucí Magistrátu hl. m. Prahy, po kterém instituce požadují vyhlášení stavu klimatické nouze na území hlavního města. Iniciativa se snažila rozvést diskuzi ve zdech instituce a přimět lidi mluvit o tom, co pro ně ono prohlášení nebo vůbec doba krize znamená. Studentům ale šlo i o to, komunikovat téma ven veřejnosti, šířit informace a využít tak potenciál síly slova instituce, jakou UMPRUM nutně je. Téma je dále přiblíženo v rozhovoru se dvěma studentkami působícími nyní v ateliéru Sochařství, kde diskuze začala. Jde o Rutu Putramentaite, studentku prvního ročníku ateliéru Sochařství, UMPRUM a o Karolínu Liberovou, studentku 5. ročníku ateliéru Módní tvorby, UMPRUM, která je nyní na stáži v ateliéru Sochařství.

D: Představte, prosím, váš ateliér a řekněte, odkud vůbec přišel prvotní impuls řešit klimatickou krizi? Zda od studentů či od kantorů a vedení školy?

R: Začátek byl takový, že Dominik Lang a Eva Koťátková, která s Dominikem tento semestr vedla ateliér místo Edith Jeřábkové, vymysleli téma Umělec v době krize a rozvedli s námi diskuzi o tom, co to pro nás znamená. Nakonec jsme se dostali až k prohlášení, které učinilo šedesát kulturních institucí ke klimatické krizi a podepsala ho i UMPRUM. Původní myšlenka ale mluvila o krizi obecně, ne jen o té klimatické.

K: Já jsem v ateliéru Sochařství na stáži, jinak jsem studentkou Módní tvorby na UMPRUM a mám pocit, že ‘socha’ už, například minulý rok, řešila klimatickou krizi v ohledu zemědělství. Toto téma se následně přirozeně přeformulovalo do otázky umělce a jeho pozice. Pak přišla Výzva kulturních institucí, ke které jsme se přidali. Ať už to šlo ze strany studentů nebo Dominika s Evou, tak nás prostě zajímalo, co to pro UMPRUM znamená.

R: Prohlášení vlastně podepsal rektor a vedení, ale téma se zkrátka řešilo už předtím v ateliéru ‘sochy.’ Rozhodli jsme se pak reagovat na to, co rektor podepsal a vedla se velká diskuze napříč celým ateliérem. Na diskuzi se řešilo, co by to pro nás studenty vlastně mělo znamenat, a co vůbec znamená UMPRUM jako instituce.

D: Jak přesahuje řešení tohoto tématu momentálně váš ateliér? Má to dopad na celou školu, na všechny studenty?

K: Začali jsme to řešit my, ale pak jsme si řekli, aby to nebylo všechno jen v rámci ‘sochy,’ aby to navázalo na prohlášení UMPRUM jako instituce, tak je třeba řešit to napříč všemi ateliéry. Pár lidí nato vytvořilo studentskou iniciativu Umprum ve stavu klimatické nouze. Toto seskupení studentů následně obešlo všechny ateliéry. Zjišťovali jsme, jestli toto téma je pro lidi z jiných ateliérů a jiných kateder podstatné, zda to někoho zajímá. Takto se na naši iniciativu nabalili další lidé z dalších oborů. Vytvořili jsme takovou skupinu studentů, kteří jsou napříč obory, takže je tam zastoupení ze všech kateder, ale ne z každého ateliéru. Vytvořili jsme si vizi. Šlo o to začít řešit například odpad a jeho třídění.

R: Dále také provozní věci jako je samotné fungování školy, což znamená mimo třídění odpadu i zdroje elektřiny. Přemýšleli jsme, jak začít komunikovat s vedením, a jak s nimi řešit tyto otázky, protože další věc je, že UMPRUM produkuje hodně materiálů.

K: Je ale pravda, že na ‘soše’ a na volném umění vůbec je více běžné diskutovat a řešit tato témata, oproti například katedře užitého umění. Tam se tato témata otevírají velmi málo, nebo i vůbec. Takže spíš šlo i o to, abychom tam přišli a začali se o tom vůbec bavit a otevřeli to téma. Aby se o tom bavili vedoucí i studenti.

R: No a právě to chození po ateliérech a bavení se o tom tématu bylo zajímavé, protože každý ateliér reaguje svým způsobem.

D: Ale všechny reakce byly svým způsobem kladné, je to tak? Říkali jste, že nyní máte pracovní skupinu napříč ateliéry, což zní, že jste byli úspěšní v komunikaci tohoto tématu napříč ateliéry. Byli jste tedy i úspěšní v komunikaci s vedením? Když jste se o tom s vedením bavili, přišli jste s nějakými požadavky? Například, že chcete udržitelnou UMPRUM?

R: No udržitelné zdroje, to je spíše budoucnost zatím.

K: To je spíš taková vize.

R: Ze začátku šlo o to, aby to bylo jednotné téma na artsemestru. Každý ateliér by nějakým způsobem reflektovat, že jsme v krizi. Ale bylo to složité, protože, jak jsi se správně zeptala, vytvářeli jsme studentskou iniciativu a při chození po ateliérech ne každý pedagog nebo vedoucí byl s námi. Studenti s námi souhlasili daleko více. V některých ateliérech to vůbec nebylo populární téma. Ten proces chození byl zároveň docela pomalý, což byl následně problém. Do některých ateliérů jsme totiž došli ne tak dlouho před začátkem artsemestru. Mluvili jsme s nimi o jednotném tématu, kterého bychom se mohli všichni účastnit. Hodně z nich ale nechtělo, protože říkali, že už mají málo času a už mají něco rozpracované. Dělání té politiky nebylo snadné, protože jsme chtěli, aby celá škola se shodla nad jedním stanoviskem. Nejspíše je to ale dlouhodobější proces a když tato iniciativa studentů bude pokračovat, tak zájem bude růst. Pořád je důležité, že nějaká iniciativa tady je, i když někdy ne celá škola nás podporuje.

D: To zní, že tedy chcete jít z lokálu do globálu. Tedy z vašeho ateliéru se ta iniciativa bude rozrůstat a třeba jednou dojde na komunikaci s vedením a celá UMPRUM bude řešit toto.

R: No například rektor nás už podpořil. Je rád, že existujeme a podporuje nás. Chce, abychom pokračovali s přednáškami.

D: Takže příští rok budou přednášky pokračovat?

K: Příští semestr určitě.

R: Ano. A potom uvidíme. Jak jsem říkala, je tu teď skupina studentů asi dvaceti, kteří se o to zajímají a máme zastoupeny všechny katedry, takže celou školu. Původní nápad, že každý ateliér bude toto téma prezentovat na artsemestru, se však změnil na nějakou přirozenější cestu. Náš ateliér se tomuto tématu ale určitě bude věnovat. A ostatní uvidíme.

D: Jaká jsou konkrétní témata, která jste řešili na uplynulých akcích? Které konkrétní aspekty klimatické krize? Proč zrovna tato témata?

K: Úplně původní plán byl ten, že úvodní schůzka představí naši iniciativu a vznikající dvě odnože. Měly se řešit provozní věci jako třídění odpadu, nebo jak udělat UMPRUM udržitelnou. Dále i jak to komunikovat v rámci artsemesteru, který má největší dopad na veřejnost.

R: Tak už to prohlášení, které jsme podepsali, nějak dobře shrnuje systematické problémy klimatické krize. Mluví se tam o tom, co požadujeme od města, jako například do roku 2030 fungovat s neutrálními emisemi skleníkových plynů. Dále chceme, aby o problému město důsledně informovalo, což se teď neděje a veřejnost o tom nemluví tak moc, jak by měla. K tomu všemu by měl být zhotoven výbor složený z občanů, který bude splnění obou těchto bodů kontrolovat. UMPRUM by o těchto opatřeních měla více mluvit veřejně a třeba i informovat občany o dané problematice. Konkrétně to, co pořádáme, tam jedna z hlavních aktivit jsou protesty a vytváření banerů. Tohle celé je jeden velký bod a druhým bodem je pak zmíněné vnitřní fungování UMPRUM, kdy hodně lidí chce, aby náš vnitřní provoz byl udržitelnější. Například jsou návrhy, abychom brali energii ne z fosilních paliv, ale z obnovitelných zdrojů. Samozřejmě, že zároveň UMPRUM jako instituce není tak velká, ale už tímhle by se mohla stát příkladem pro ostatní. Jedna věc je vnitřní provoz, potom ta komunikace pro veřejnost a další věc by měla být i dlouhodobější program. Toho se týkají zmíněné přednášky pro veřejnost.

K: K přednáškám pak navazovali i workshopy. Pořádal se například workshop zaměřený na udržitelnost, což znamenalo naučit se, jak si spravovat oblečení. Nakonec nám šlo i o jedno velké gesto, což měl být artsemester, který měl vše komunikovat i ven. Aby to nebylo tak, že jsme se jen navenek přihlásili k té výzvě a něco si tu řešíme ohledně fungování školy a nakládání s materiálem, ale šlo i o to komunikovat to téma skrze instituci, která má moc větší než třeba jednotlivci.

D: Bylo tu řečeno, že tedy celý problém řeší hlavně ‘socha,’ a že třeba užité umění tento problém zatím vůbec neřeší, nebo minimálně ne tak do hloubky. Svou otázkou směřuji k práci s materiálem. Jak se cítíte jako studenti při práci s materiálem? Jestli se u vás něco změnilo? Zda častěji přemýšlíte nad tím, že budete materiály v rámci vaší tvorby znovu používat? Existuje třeba nějaké místo tady na UMPRUM, kam se dává zbytkový materiál a ostatní ho potom mohou využít?

K: Třeba na užitém umění málo. Tento rok měli studenti designu zadanou práci s recyklovaným sklem, ale jde tu vždy o zadání od toho vedoucího, kdežto na volném umění si každý řeší nějaké svoje téma. Já mám pocit, že to má větší hloubku, když si k tomu člověk přijde sám jako třeba mi skrze naše diskuze na ‘soše.’ Tím nechci shazovat, že na designu to neřešíme – někteří kantoři a studenti to samozřejmě řeší. A ohledně materiálu jsem chtěla říct, že tu máme vlastně takový prostor na jeho skladování. Je u bočního vchodu. My jsme měli v plánu tam v tom prostoru vytvořit nějakou úschovnu či sklad, kde se budou moci tyto věci točit, přičemž teď tam je zkrátka bordel. A mám pocit, že Lenka Vacková už tu kdysi založila stránku na facebooku “UMPRUM materiály,” kam měl každý psát, co mu zbylo. Nám šlo tedy teď o to, ty věci nějak roztřídit, aby to skutečně fungovalo, což je i v tom našem UKN strategickém plánu.

R: No tohle mělo i největší ohlas, když jsme obcházeli ateliéry. Nejvíce lidí řešilo třídění odpadu a pak třídění materiálů. Můj osobní postoj k tomu je, že je to důležité a měli bychom to řešit, ale není to všechno. Důležité je řešit korporace, které pracují s fosilními palivy, které hlavně přispívají zhoršování klimatické krize. Tlačit na město, aby vyhlásilo klimatickou krizi.

K: Já to vnímám tak, že ta cesta jde i skrze neznalost nebo to nevědění na užitém umění. Člověk dostane zadání a je mu řečeno, ať začne u těch popelnic a toho tříděného odpadu, a pak se může posunout dál.

R: Ale tam ten zájem často končí. Třídění odpadu podle statistik už momentálně málo řeší problém klimatické krize. Odpadu se třídí maximálně 30%, myslím. Systém, který by třídil efektivně, není vůbec ještě dořešený. Je důležité neskončit jen u těch malých řešení a spokojit se, ale požadovat i systematické změny. Zabývat se tím, jaký politický hlas může UMPRUM mít. Zároveň nechci třídění odpadu úplně shazovat. Samozřejmě je to taky důležité. Je to nějaký vztah k našemu okolí, zda chci žít bez odpadu.

K: K materiálu a recyklaci mě ještě napadá takový ten paradox toho, že sice dostaneme téma recyklace materiálu, potom je to ale o tom, že onen design se vystaví na toto téma, ale například ona instalace je vystavěna na dobu výstavy, a pak se prostě vyhodí. Takhle funguje třeba Designblog. Ten se hlásí k věcem s přídomkem eko, ale pak tam přijdete a vše je tam vybudované z OSB desek, které se na konci vyhodí. Všechno se vyhodí. Nic se tam netočí. Ta hloubka a podstata věci tam není. A to řešíme. Tím se vracím k tomu, co jsme podepsali. Naší iniciativu zajímalo, aby nešlo jen o to se přihlásit a tím být v pohodě. Něco jsme tím řekli, ale co se tu přeci skutečně děje?Pojďme do těch ateliérů se o tom skutečně bavit.

D: A vy osobně, když tvoříte potom, co se intenzivněji zajímáte o klimatickou nouzi, vnímáte nějakou změnu ve své práci? Jelikož je doba věčné nadprodukce, a i když produkujeme dnes něco prospěšného, v našem případě i něco z recyklovaného materiálu, je to přispění této nadprodukci. Myslím tím i nadprodukci týkající se různých událostí, které i když se týkají klimatické krizi, tak jsou nadprodukcí něčeho dalšího. Vnímáte to nějak ve své tvorbě?

K: Ano, vnímám přehlcenost vším, ale pak tedy přichází to, že člověk se buďto uzavře, zůstanedoma paralizován, nebo je schopen si vybrat a no…

R: No je to složitý. O své osobní odpovědnosti jsem psala i v textu Kolektivizace úzkosti, kde mluvím o tom, že velcí aktéři kapitalismu, korporace, vlády hází odpovědnost hodně na ty individua. Aby si každý hleděl, jestli dost třídí, aby individua mohla být garancí toho systému, který jako takový je založen na nekonečném čerpání z přírody, produkci a reklamě. Pro velké hráče je velice jednoduché na nás házet odpovědnost a říkat – ty se k tomu všemu jako individuum můžeš vyjadřovat jen tehdy, když jsi udělal všechno správně – vytřídil odpad, nejedl maso, nelítal. Mají celý seznam věcí, které má člověk splnit, aby mohl kritizovat. Efektivnější mi přijde kritizovat celý systém. Nejradši bych chtěla celý kapitalismus zničit a založit nový systém, kde všechno, co udělám, bude od začátku ekologické. Kde si nebudu muset plánovat každý den, abych byla dost ekologická a ani to vlastně nejde. Každý den ve městě je založen na spotřebě fosilních paliv. Vstanu z postele a už používám spoustu elektřiny. Můžeme třídit, nebo netřídit, ale není to bod číslo jedna. Tím je sebekritika toho systému. Proč neříkáme dost proti korporacím jako je například Coca Cola, která dělá velikou nadprodukci plastu a právě ona má peníze a vliv něco změnit? Proč s tím nic neděláme?

K: Asi musíme najít i tu cestu, že si to prostě ty přestaneš kupovat a tvé okolí a další okolí taky.Když si to nikdo nebude kupovat, nebudou mít oni nás. Já vím, hodně to stojí na nich, ale i mymáme nějakou roli. Mám pak někdy chvilky, kdy si říkám – a co já? Co mohu já udělat s nějakou Coca Colou?

R: Všichni jsme toho součástí. Jedna cesta je, že individuum bude spotřebovávat méně, ale velkéfirmy musí i méně vyrábět a jinak jednat. Potřebujeme nyní už nějaké radikální řešení.

D: Chtěla bych se vrátit ještě k veřejné debatě, o které jsme se bavili. Má otázka na vás zní:Do jaké míry umění ovlivňuje aktivismus řešící klimatickou krizi? Když se bavíme o aktivismusamotném v kontextu klimatické krize, tak i třeba v Česku má velký vliv. Příkladem jehnutí Extintion Rebellion. Zajímá mě, kde je tady role toho umění, jak s tím může být propojeno,zda například prakticky nebo teoreticky?

R: Já to v sobě hodně řeším, protože mi přijde, že nejefektivnější by bylo angažovat se ve veřejnémprostoru a protestovat. Skvělé jsou akce Extinction Rebelion. Ta v Londýně byla velice inspirativní.Zároveň mám ale touhu jako umělkyně to téma reflektovat a s tím mi přichází i ta otázka, jak kulturaovlivňuje politiku. Já osobně to vidím tak, že kultura je taky sféra, která působí veřejně a můževytvářet témata. Tím myslím – my také určujeme to, o čem veřejnost bude mluvit. Nevím, jak mocpřesně my studenti, ale umělecké instituce určují ta témata pro veřejnost, která chodí na výstavy, dodivadel a tak.

D: Takže když to převedu k tématu aktivismu, tak říkáš, že umění může nastolovat témata, na která potom aktivismus reaguje? A je tedy v aktivismu i praktická stránka? Tím myslím, potřebuje aktivismus třeba estetično?

R: No může to být propojené, ale řekla bych, že aktivismus funguje trošku jinak. On vlastně podávátu informaci úplně přímo, jasně, skrze fakta podává informace heslovitě. Umění ale funguje více naemocích, pracuje s podvědomím, pocity a nepracuje tolik s fakty. Mě samotnou zajímá, jak to můžebýt propojené, protože jsou zajímavé umělecké projekty, které byly aktivistické a měly pro měosobně velkou uměleckou hodnotu a byly inspirativní.

D: Můžeš uvést příklad?

R: No třeba Liberate Tate movement. Oni řešili téma toho, jak jsou různé velké kulturní institucefinančně podporované. Například ve Velké Británii jsou tyto velké instituce podporované korporacemi, které pracují s fosilními palivy. Konkrétně u Liberate Tate movement šlo o kauzu s British Petroleum, což je jedna z největších ropných korporací ve světě, která podporuje velké kulturní instituce v Londýně, jako třeba Tate Britain, Tate Modern a další. Aktivisté z Libetare Tate movement se rozhodli, že chtějí, aby British Petroleum, která podporuje instituce pro dobrou reklamu, vlastně nejlepší kulturní reklamu, přestal podporovat právě Tate. Přitom British Petroleum nedává na Tate ani nějak mnoho peněz, ale třeba 1% celého Tate budgetu. Přesto ale z toho dělají ohromnou reklamu, jak podporují umění. No a tak šest let dělali aktivisté Liberate Tate různé performance v těch galeriích proti oné korporaci. Jejich akce byly hodně promyšlené a působivé, čímž zaujali veřejnost. Také upozorňovali na to, že Tate je veřejná instituce, a tak tam mohou performovat, ikdyž dělají špatnou reklamu jednomu ze sponzorů instituce. Tohle všechno byl nakonec tak špatný marketing pro British Petroleum a špatná reklama, že skutečně Tate přestali financovat. A to byla jen jedna instituce, přičemž totožný problém existuje i v mnoha dalších zemích.

D: Říkala jsi, že než Liberate Tate movemnet něco skutečně zvrátil, tak to trvalo šest let. S tím souvisí další moje otázka: Je vliv umění na něco jako je klimatická krize dostatečný co do pohotovosti? Čímž myslím, zda je reflektovanost problému skrze umění dostatečně rychlá a efektivní u problému, který žhne a nabírá na vážnosti jako klimatická krize? Přemýšlíte nad tím takto?

K: Neřekla bych, že je na něco pozdě. Myslím si, že všechno musí přicházet tak spolu. Ať už tady vytvářím nějakou věc, která je eko, a pak jdu demonstrovat, následně si tady nekoupím plastový kelímek, všechno se to na sebe pojí. Ale zase kolikrát není možné dělat všechno, což je taky otázka pro umělce.

R: To nikdo asi neví, co je ta nejefektivnější cesta. Jestli by to měl být umělec, který maluje abstraktní obrazy, ale je to velký aktivista a chodí na demonstrace, nebo jestli dosáhne víc umělec, který to téma zpracovává ve své tvorbě a vystavuje v nějaké galerii, která je ale zase sponzorovaná velkými korporacemi. To jsou dvě takové různé varianty. A co máme tedy dělat? U nás v ateliéru například nejvíce lidí začalo pracovat s recyklovaným materiálem a řeší nevyhazování starých děl do odpadu. Někdo se cítí na to pak dělat kolektivní workshopy, někdo zase ne. Je to různé.

K: Mně ještě z naší dnešní debaty v ateliéru utkvěla otázka, jestli tohle není jen nějaký výkřik. Jestli to teď není v módě. Něco se teď na chvíli změní, a pak to zase odplave.

R: Právě tady je důležité pro nás, abychom nadchli více lidí, aby se tím tématem zabývali více a do hloubky. Já se o to zajímám už několik let a věřím tomu, že v tom budu pokračovat. Ve chvíli, kdy to člověk začne řešit systémově a hlouběji, tak ten zájem může být dlouhodobý. Ale také si pokládám často otázku, do jaké míry je to pro spoustu institucí a individuí teď jenom móda.

D: Doslechla jsem se, že jste měli jet dělat jako ateliér výstavu do Francie a měli jste problém v tom se domluvit, zda kvůli neekologii letecké dopravy výlet podniknout. Můžete o tom něco více říci?

K: My jsme měli dělat výstavu v Českém centru v Paříži a když jsme se rozhodovali, jak tam jet, tak tam byl rozpor, jestli letět nebo ne. Jedna holka od nás z ateliéru nakonec odmítla letět. Celkově mi přijde hlavně důležité, že ta otázka padla a my jsme se jí zabývali.

R: To je zase otázka. Já to vidím tak, že já jako individuum samo za sebe, když nepoletím, tak ten systém nezměním, a tak jsem se rozhodla letět. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby nelétal nikdo, ale to teď nejde. Zase na druhou stranu se říká, že individuum nejvíce může ovlivnit klimatickou krizi tím, že nejí maso a nelétá. Všechno ostatní globálně nedělá tak velký rozdíl na individuální úrovni. Ale naštvalo mě, když právě potom naše spolužačka přišla a vyčetla nám, že tady vytváříme nějakou iniciativu, a pak si letíme do Francie. To proto, že dvakrát letím letadlem za rok už nemohu říct vůbec nic o klimatické krizi? Takhle kritizovali Gretu Thunberg za to, že byla vyfocená, jak jí sendvič z plastového obalu. Proč se spíš někdo nechytne toho, proč vláda nic nedělá, když Greta musí tolik protestovat? Ale místo toho se někdo zaměří na Gretu s jedním plastovým obalem a staví jí do pozice, jakoby neměla právo už nic říct.

K: Myslím, že hlavní je to, že jsi v tom, řešíš to a přemýšlíš nad tím. Aby tě pak někdo zvenčí, kdo o tobě vůbec nic neví, zkritizoval za jeden krok, který si udělala špatně, to nejde. A těchto lidí je, bohužel, spousta.