Gaia, Sofia, Paracelsova růže

Autorky: Magdaléna Šipka, Darina Alster

Gaia

S tvojí smrtí mi zemře celý svět

Popraská půda pod noha, okyselí se deště

A voda se promění v jed

Poznali jsme se na hraně města

Padala jsem do náruče štěrku a pomněnek

Tobě navzdory se škrábala do svahů

Ohlásila jsi každou proměnu doby

Jsme jako embria bloudící tvou dělohou

Závyslá na tlukotu tvého srdce

Tvém dechu, živíš nás sama sebou

Co je to za podivnou vzpouru

těžký vzduchu a cenné zbytečnosti

Co je to za rebelii směřující k potratu

 

Sofia

Můj první muž mě sváděl pod zrajícími jablky

V sadu, kam zasadili strom, když jsem se narodila

Můj druhý muž šel bosý trávou když jsem se zamilovala

Provázel na svět telata a díval se krávám do očí

A nejedl selátka ani mladé býky, učil mě dojit

Můj třetí muž mi nosil liché počty mrtvých rostlin

Zařídili jsme si vykládanou klec a zlaté zámky

Má první žena byla léčitelka, splétaly nás čajové lístky

Má druhá žena mne zasadila do země a dala

Mi placatku s příchutí své placenty, květy posetá

Líbala jsi všechny mé muže dřív než já

Prorůstáš vlasy všech mých žen

Procházím jen dalšími  a dalšími podobami tebe

                                                       – Magdaléna Šipka

Paracelsova růže je volné performační uskupení magického záměru. Námětem této performace byl ekofeminismus. S Magdalénou Šipkou jsme vedly fiktivní dialog coby vtělení křesťanské mystičky Hildegardy Von Bingen a křesťanské feministky a básnířky Dorothee Solle. Verše jejich textů vybírané a čtené náhodně, jsme měly napsané na listech. V takto smíchané poezii se silně projevilo propojení mezi autorkami.V další fázi performance jsem rudým squezerem napsala na zeď slovo Hertzen ( srdce). Šipka mne poté položila na stůl, který sloužil i jako oltář. Na moji hruď napsala řecky slovo kosmos. Ke konci jsme se zvedly a z hlubin oltáře vytáhly dort, který jsme rozdělily mezi diváky. Vše bylo lazené do bílých barev, proto rudé nápisy kontrastovaly. Na projekci za námi se objevovaly a mizely obrazy stromu připomínající ženská těla, stromové bohyně, kořeny…

 – Darina Alster

krédo
věřím v boha
který nestvořil svět hotový
jako věc, která musí vždy zůstat stejná
který nevládne usazen na věčnosti
která platí za nezměnitelnou
ne za tvarovatelnou přírodou
chudými a bohatými
znalci a neinformovanými
panujícími a poddanými
věřím v boha
který touží po připomínkách
a proměně všech zvyklostí
skrze naši práci
skrze naši politiku

 věřím v ježíše krista
který měl pravdu kdy
byl jediným, který nemůže nic vykonat
přesně jako my
pracujeme na změně všech věcí
a o to v podstatě jde
mířit za ním poznala jsem
jak naše inteligence zakrněla
naše fantazie se udusila
naše námaha je neúčinná
protože nežijeme jak žil on
každý den mám strach
že zemřel nadarmo
protože je vyrytý do naší církve
protože my jsme jeho revoluci zaprodali
v poslušnosti a strachu
z úřadů
věřím v ježíše krista

který vstal z mrtvých v našem životě
že jsme se stali svobodnými
od předsudků a nestřídmostí
od strachu a nenávisti
a jeho revoluce neseme dál
až k plnému žití tam

věřím v ducha
který s ježíšem přišel na svět
ve společenství všech národů
a naší odpovědnost za to
co je naše země
jedno údolí plné hoře, hladu a násilí
nebo město boží
věřím na nestranný mír
který lze ustanovit
na možnost života bez hříchů
pro všechny lidi
na budoucnost tohoto božího světa
amen

moudrost indiánů
každý den
dotýkat se chodidly země
hřát se u ohně
plavat ve vodě
a být vzduchem pohlazen
vědět že bez těch čtyř
sestry vody, bratra ohně
matky země a otce nebe
je každý den promarněný
den ve válce,
kterou vedeme
proti všemu

svatý františku
pros za nás
nyní a ve chvíli zastrašení
tvoje sestra voda je otrávená
tvého bratra ohně děti už neznají
a straní se nás ptáci
smějí se ti
papežové a carové
a američani si koupili celé Assisi
i s tebou
svatý františku
pro cos tu byl
v kamenných předměstích
vidím tě pobíhat
pes ktery se zahrabává mezi odpadky
samotným dětem
je plastové auto milejší
než ty
svatý františku
co jsi změnil
komu jsi prospěl
svatý františku
modli se za nás
teď a až dojde voda
teď a až dojde vzduch

z hloubky k tobě volám bože
z hloubky triviality která vše vysvětlí
z hloubky povrchnosti která vše narovná
z vysušené hloubky ve které se bolest nezacelý
z hloubky mé běžné beznaděje
z hloubky odporné třídy buržoazie
z hloubky která vidí a nevidí
z hloubky která slyší a nerozumí
z hloubky strachu který se nepřiznává
volám k tobě bože
osvoboď mě od mého strachu
osvoboď mě od mé politické role
osvoboď mě ode mě
usmiř mě s těmi co mají víc naloženo
usmiř mě s těmi co víc riskují
usmiř mě s ostatními matkami

interdikt z roku 1178
hildegardě z bingen
někdo zakázal jeptiškám
rozeznívat zvony
někdo jim zakázal
přijímat svátosti
měly si mumlat své žalmy
plout tichem
za zavřenými branami
nesměly se podílet
na chvále andělů
v nebi
církev poručila prorokyni od rýna
jako kdysi kreon antigoně
vykopat mrtvého
a potom na nevysvěcené půdě
potají vyhrabaného zanechat
nikdo svatou hildegardy
nikdy nesvatořečil
snad protože měla v rukou abatyšskou hůl
zahladila hrob a zneviditelnila ho
ochránila mrtvého
cena byla vysoká
léčitelka věděla jaké to je
být bez hudby
žít bez zpěvu
nikdy tolik nemluvila o hudbě
jako v tomto čase
kdy po ní zmírala
musela mnoho nocí proplakat
oddělená od andělů
které jinak slyšela zpívat s ní
a bez účasti na této chvále
kterou milovala jednaosmdesát let milovala
bojovala za to aby nikdy nebyla vyloučena
a nikoho nevylučovala
od pokoje a od zpěvu
když byl zákaz odvolaný
žila ještě jeden měsíc
dříve než ulehla k odpočinku
aby mohla jinde zpívat
hudba pro ní nebyla vlastnictví
nebyla dílem s číslicemi
nebyla tu jen pro nás
musela vidět krásné boží jiskry
a pak zaslechnout základ základních tónů
v naší smrti
se všemi anděli
milovala každý den
boží zelenou sílu

-Magdaléna Šipka, překlady básní Dorothee Sölle (Daruj mi dar plačícího boha)