FEMINISTICKÁ INSTITUCE / INSTITUCE PÉČE 

autorka: Zeynab Gueye, Tereza Stejskalová

Feministická (umělecká) instituce vznikla jako důsledek nespokojenosti některých žen s fungováním a organizací uměleckých institucí. Jejímu zrodu předcházel na jaře roku 2017 šestiměsíční seminář pořádaný kurátorkou Terezou Stejskalovou, působící v iniciativě tranzit.cz. Zúčastnili se ho rozmanití lidé uměleckého světa, kteří diskutovali o tom, co pro ně pojem feministická instituce znamená. Za cíl si seminář kladl stanovit jistá pravidla, kterými by se feministické instituce měly řídit, a které by rozpoutaly debaty ohledně sexismu v institucích jako takových. Tato pravidla jsou ve čtyřech bodech shrnuta v kodexu prezentujícím základní principy fungování feministické instituce.

Kodex byl Terezou Stejskalovou prezentován 17. listopadu v Paláci Akropoli. V rámci programu události No One Future / Noc divadel se za pomoci několika obtížně zodpověditelných otázek diskutovalo o tom, co všechno obnáší být feministickou institucí.

FEMINIST (ART) INSTITUTION

Zeynab Gueye: Co předcházelo programu tranzitu.cz a semináři, který v něm byl zahrnutý, a na kterém se diskutovalo o pojmu feministická instituce?

Tereza Stejskalová: Myslím, že na umělecké scéně, alespoň v jistých kruzích, vládla frustrace. Týkalo se to hlavně mladých umělkyň, buď studujících, nebo právě vystudovaných, které cítily, že ze strany školy a pedagogů nemají takovou podporu, jak by si představovaly.  Bylo jim různým způsobem dáváno najevo, že umělecká kariéra je nečeká, anebo prostě musely snášet různé poznámky a nepříjemné projevy ze strany pedagogů. No a pak tu byly umělkyně/kurátorky, které mají děti. Pokud už předtím neměly nějak hodně našlápnutou kariéru, zpravidla přišel útlum. Je ale řada umělkyň, které se chtějí věnovat umění, i když mají malé děti. Společnost jim v tomhle ohledu moc nepomáhá. Když přijde dítě, obvykle se o ně stará matka. Umělkyně většinou nemívají nárok na mateřskou dovolenou či výhodný rodičovský příspěvek, protože nebývají zaměstnané. Většinou svůj čas dělí na péči o dítě a vydělávání peněz. Pokud neděláte vyloženě komerční umění, umění vás neuživí a pak se jeví jako časově náročný koníček, na který najednou není čas. Pak tu jsou umělecké instituce –  školy, galerie – většinou jsou mužské. Na vedoucích pozicích většinou působí muži a jejich programu také vévodí muži. A samotné instituce fungují výsostně hierarchicky a jsou orientované na výkon a kvantitu. Tak to všechno jsme chtěli změnit.

Jací lidé se semináře zúčastnili? Šlo jen o osobnosti z české a slovenské umělecké scény?

Většinou šlo o kurátorky, umělkyně z českého a slovenského prostředí. Ale pozvali jsme i lidi ze zahraničí – teoretičky, historičky, ale i lidi, kteří mají praktickou zkušenost z kulturního provozu. Například Denise Beier z Vídeňské umělecké akademie, instituce, která má docela progresivní politiku ohledně diskriminace lgbt a žen a sexuálního násilí. Anebo Xabiera Arakistaina z Baskicka, feministu, který vedl muzeum v Monterhermosu a snažil se tuto instituci změnit zevnitř.

Z jakého důvodu uvádíte Feministickou (uměleckou) instituci i pod názvem Instituce péče?
Abych se vyhnula diskusi na téma: feminismus je, když ženy nenávidí muže, nebo debatám o tom, co je feminismus a co není. Péče je ústřední téma toho typu feminismu, který mě baví. Je o tom, že kapitalismus je orientovaný na produkci, zisk, atd. Ale neohodnocuje péči a vztahy, ty jenom využívá. Instituci péče zas tolik nezajímá produkce, zisk, výkon, ale zajímá jí péče – vztahy mezi lidmi. Vnímá lidi, kteří pro ni pracují, nebo kteří do ní přijdou, ne jako recipienty a producenty umění, ale především jako lidi, kteří péči potřebují, nebo jako lidi, kteří péči druhým poskytují. Taková instituce nutně funguje jinak, víc ve vztahu s konkrétní komunitou, s jejími potřebami. Myslím, že v době klimatické změny způsobené člověkem a jeho nadměrnou produkcí, která zamořuje planetu, je dobré se nad hierarchií péče a produkce zamyslet.

V prezentaci, která proběhla 17. listopadu v Paláci Akropoli jste vysvětlovala, že i o lidi, kteří poskytují péči, musí být pečováno. Mohla by být tato skutečnost jedním z důvodů, proč usilujete o vytvoření sítě institucí, které budou přijímat kodex feministické instituce za svý?
Určitě. Mít skvělý kolektiv nebo instituci, která funguje ideálně, ale existuje uprostřed marasmu, utrpení a fašismu, je dost o ničem. Jde o to, změnit nastavení v kultuře, potažmo potom obecněji ve společnosti.

Feministická (umělecká) instituce sama sebe definuje jako instituci pomalou. Co obnáší být pomalou institucí a s jakými úskalími musí feministická instituce v tomto ohledu již dopředu počítat?

Žijeme ve společnosti orientované na výkon. Když ale člověk začne zohledňovat péči, nutně se to, co dělá, zpomalí. Přijdou problémy. Kde sehnat hlídání pro umělkyni, která má dvojčata, aby se mohla zúčastnit akce, kterou pořádáme a nebyla odsouzena k sociální izolaci, jenom kvůli tomu, že se jí narodily dvojčata? Kde najít prostor, který je úplně bezbariérový, aby do něj mohli i lidé na vozíčku nebo rodiče s kočárky? Kde a jak sehnat dost peněz, abychom mohli zaplatit umělce, které jsme přizvali ke spolupráci a ty se mohli věnovat práci a ne dělat za barem, aby mohli zaplatit nájem? Každý si zadarmo pracovat dovolit nemůže. Prostě se objevují problémy, které se jinak moc neřeší. Ale ty problémy jsou pro nás právě důležité – důležitější než všechno ostatní.

V kodexu je uvedeno, že feministická instituce přikládá stejnou váhu vzájemných vztahům spolupracujících jako kvalitě jejího programu. Proč je kladen takový důraz právě na vztahy mezi zaměstnanci?

Protože pro umění je typická schizofrenie. Není neobvyklé, že se galerie a instituce současného umění často prezentují radikálním programem, ale samy tím zůstávají naprosto nedotčeny. Pro feminismus je důležitá otázka moci a společenských nerovností. Takže pro feministickou instituci je přirozeně důležitá otázka, jak je v instituci distribuována moc a nakolik jsou zohledňovány pocity, názory a postoje lidí, kteří pro ní pracují.

Jakou změnu může přinést kodex, zejména ve spojitosti s matkami v zaměstnání?

Teď už se to hodně mění, právě díky iniciativě jako je feministická instituce, díky aktivitám mladých umělkyň, které to tematizují, anebo díky skupině umělkyň-matek – Mother Artlovers. A jelikož kodex klade důraz na péči jako něco důležitého, feministická instituce nevnímá péči o děti jako individuální záležitost toho kterého rodiče. Děti a péče o ně se v něčem týkají nás všech – je to celospolečenská záležitost. My, když pořádáme nějakou akci, snažíme se, aby tam byl prostor pro rodiče s malými dětmi, někdy máme i hlídačku, která se o děti stará, takže rodiče je nemusí řešit a věnovat se workshopu nebo přednášce. Mívají to tak i další instituce, které kodex naplňují – například Institut úzkosti, Společnost Jindřicha Chalupeckého, INI Project. Jiné instituce pod kodexem podepsané zas pečují o jiné komunity, které to potřebují. Lidé v Displayi se například věnují lidem, kteří mají “jiná těla” – mají třeba nějaký zdravotní handicap (což tedy v dnešní době chronických nemocí má skoro každý) a z toho vyplývající specifické potřeby. Etc. galerie se zas pokoušela navázat spolupráci s neslyšícími. Nelze vyhovět potřebám všech, ale je dobré se zaměřit na určitou komunitu a s tou pracovat. Řada z těchto institucí se tomu věnuje i na poli uměleckého/kurátorského výzkumu.

Z kodexu vyplývá, že instituce nejsou pouze zrcadlem společnosti, ale měly by naopak kriticky uvažovat o tom, jaká společnost je. To zároveň obnáší konstantní otevřenost ke kritice mířenou přímo na ně. Jak je podle vás možné tuto schopnost sebereflexe udržovat dlouhodobě?

Pracuji v tranzitu, což je instituce, která funguje už přes deset let. Od svého počátku se už několikrát radikálně proměnila a vždy přemýšlí o tom, co se ve společnosti změnilo a jaká by měla být. Tranzit je samozřejmě ve specifické situaci, jelikož má stálou podporu nadace Erste. Pokud je instituce závislá na grantech, je možnost experimentu a sebereflexe omezenější, ale existuje. Největší potřebu sebereflexe ale vidím u velkých státních institucích, kde vůbec žádnou nevidím (čest výjimkám, jako je například Plato v Ostravě). Bylo by zajímavé se zamyslet, proč tomu tak je.

V již zmíněné prezentaci jste řekla, že je kodex feministické instituce pozvánkou k tomu, stát se frustrovanými společně. Jak často se instituce podepsané pod kodexem schází, jaké jsou předměty jejich schůzek?

Když člověk nedělá věci tak, jak je zvykem, ale snaží se najít nové cesty, je to mnohem složitější a konfrontuje se s mnoha problémy, které nemají jednoduché řešení. Na druhou stranu musím říct, že není většího pocitu zadostiučinění, když hmatatelně vidíte, jak se mění myšlení lidí – i když jde zatím o omezený okruh lidí. Scházíme se jednou za dva měsíce a řešíme společně problémy, se kterýma se potýkáme. Vzájemně si poskytujeme jakousi supervizi.