JET DYNAMICS

Autorka: Zeynab Gueye

Světlana Malinová studuje v ateliéru dokumentární fotografie na FAMU. Ve své tvorbě se vyrovnává s dosud málo viditelnými příčinami celosvětové klimatické krize. Na své výstavě  “Jet dynamics” reflektovala dopady leteckého průmyslu na životní prostředí.


Z: Jak tě napadlo věnovat se ve své práci právě tématu jet streamů?

S: Slyšela jsem rozhovor s americkým klimatologem Andrewem Hoffmanem. Zmiňoval rozpad permafrostu a na to řetězovou reakci, ničení jet streamů, kterému se věnuji ve své tvorbě. Tím, že létáme letadly, tak ničíme jet streamy, což jsou větrné proudy v troposféře. Mají zásadní vliv na ustanovení toho, jak se nám mění klima.

Z: To je téma, kterému se v rámci mainstreamové eko-klimatické debaty nevěnuje příliš pozornosti, že?

S: Je to tak, nevěnuje. Už jsem se jím zabývala jednou, v tomto duchu pokračuji. Ve své nejaktuálnější tvorbě se zabývám jeho genderovou rovinou. Procesem výroby letadel a jeho následného využití na poli cestování nebo armádní obrany. Na skutečnost, že není tato problematika příliš viditelná, mají velký vliv letadlové společnosti, které popírají, že by na naši atmosféru mohly mít zásadnější dopad. Faktem je, že jsou jet streamy nenávratně narušené a letecký průmysl je jednou z významných příčin.

Z: Je vůbec toto téma předmětem veřejné debaty?

S: Zajímavé je, že jsou na internetu dostupné pohyby jet streamů v podobě grafů, ale téma je stále nedostatečně probírané. Proto jsem se mu také začala věnovat ve vlastní tvorbě.

Z: Pro lepší pochopení – jet stream je tedy souhrnné označení pro větrné proudy?

S: Ano, existuje ale několik typů. Proudění, na které se zaměřuji já, připomíná tvarem trubici, meandrovitou řeku – ve svém videu to přirovnávám k aerodynamickému tunelu. Tyto trubicovité proudy využívá letecký průmysl ke zrychlování dopravy. Čím vlnitější se tato trubice stává, tím větší rizika to skýtá. Dotýká se to například tepelných rozdílů. Naše republika je toho dobrým příkladem: dochází ke stírání diferencí mezi čtyřmi ročními obdobími, v létě zažíváme neobvykle extrémní horka a v zimě zase přívaly tepla.

Z: Jak vypadala výstava věnovaná této problematice?

S: Kromě videoinstalace byla na výstavě veliká tapeta, na které byl aktuální graf pohybu jet streamů nad Evropou a fotografie modelu letadla připravovaného na ČVUT.

Z: Na UMPRUM vznikla studentská iniciativa UMPRUM v klimatické nouzi, která pořádala diskuze s hosty, a pokoušela se tak rozvést diskuzi o možných řešeních klimatické krize. Mezi pozvanými specialisty a posluchači se objevovaly velice zajímavé polemiky. Jedna z otázek, která padla a výborně se hodila na půdu umělecké školy, se týkala role umění v časech klimatické nouze. Jak může umělec přispět k její nápravě? Pokud se k takovéto tematice netočí zády, je povinován své umění odkázat tomuto vyššímu účelu? Vyrovnáváš se sama s takovými otázkami?

S: První, co je důležité říci je, že se s tímhle tématem v budoucím roce roztrhne pytel a bude ho všude plno. S tím bude růst i potřeba se k němu vyjádřit a popasovat se s ním. Krize už nastala, teď záleží jaký dopad bude mít. Jak moc jsme ochotni přehlížet kauzalitu jevů, které se hromadí kolem nás. Nastane nová ekologická vlna umělců, kteří se budou vymezovat vůči svému cynicky laxnímu okolí. Otázkou je, zda ve všech případech tím správným způsobem. Je ale dobře, že se o něm bude mluvit. Druhou stránkou věci jsou důvody, proč se k němu stavějí. Lidé se mě často ptají, proč se tímhle tématem vůbec zaobírám. Ačkoliv to zní lehce pateticky, tak se sama potřebuji vyrovnat s počátky krize. Potřebuji jakkoli apelovat veřejnost. Tyto projekty považuji pro sebe za autoterapii.

Z: 🙂 

S: Já si osobně myslím, že se umělecká subkultura se tímhle tématem velice diferencuje. Síla nás, jakožto potenciálních hybatelů téhle diskuze, tkví v tom, že se spojíme s další oblastí, kterou mohou být například vědci. Myslím si, že by tomu byla vědecká obec otevřená. Nevidím totiž šanci v tom, abychom se jako umělci vyjadřovali sami pro sebe a zatím mám pocit, že to k tomu směřovalo. Uděláme si tady výstavu o tom, jak je svět v prdeli a přijdou na ni pouze lidé, kteří chtějí svět v prdeli vidět. K většině obyvatel se to nedostane, neuvidí to a bude jim to jedno. Začínáme se jako umělecká sféra příliš uzavírat okolnímu světu. Naše projekty prakticky nereflektuje obecná veřejnost. Vytváříme si je sami pro sebe. Autoterapie je jedna věc, ale oslovení veřejnosti druhá. Sama mám co dohánět.

Z: Když zmiňuješ tu vědeckou obec… Jsem studentkou humanitní vzdělanosti a společenskovědní obec je mi tím pádem velice blízká. Pokud se umění začne soustředit na klimatickou krizi, jeho poslání začne být aktivistické a přirozeně by tak mělo cílit na co největší počet lidí. Mělo by cílit na mainstream, tím pádem by mělo být uchopitelné takřka pro každého. Potenciál umění by tak v této otázce mohl spočívat ve ztělesnění pojítka právě mezi vědeckou obcí a mainstreamem.
Ty sama tedy cítíš jistou zodpovědnost za to, co se děje. Máš v takovém případě pocit, že bys ve své tvorbě již nemohla jinak?

S: Jak jsem řekla, pro mě je to předně autoterapeutické, protože se s vědomím nevyzpytatelnosti toho, co nastane, musím vyrovnat i já sama. Klimatická zodpovědnost na mě nejspíše padá, ale má práce je pro mě spíše východiskem, jak se s nastávající situací vyrovnávat.

Z: Terapie je ve spojitosti s klimatickou krizí velice zajímavým tématem. Kupříkladu nedávno vzniklé klimatické hnutí Extinction Rebellion nové dobrovolníky láká i na příslib hledání cest možných způsobů vyrovnávání se s naší situací.
Co tedy plánuješ dále? Na začátku rozhovoru jsi naťukla genderovou perspektivu spojenou s tématy své práce…

S: Ano. Od tématu jet streamů jsem se lehce odklonila. Stále jsou ale v mém hledáčku přítomna letadla, letadlový průmysl a strojírenství vůbec. Momentálně se zabývám tématem sonického třesku.

Z: Co je sonický třesk?

S: Sonický třesk vzniká, když se nějaký velký stroj, většinou letadlo, vyrovná nebo překročí rychlost zvuku, jakožto určitý limit. Vznikne rána, která je srovnatelná s úderem blesku, nebo výstřelem z pistole. Pro mě je zajímavé, že je vznik sonického třesku závislý na tom, že muž, nejčastěji dělník nebo strojař, sestaví letadlo. Toto letadlo je nádherné, superrychlé, ale je potenciálním hybatelem věcí. Třesk vzniká za pomoci letadla, což je stroj, který je schopen ovlivnit či překročit určitý přírodní jev, limit.

Z: Jak souvisí sonický třesk a ovlivňování přírodních jevů s genderem?

S: Ve svém rozpracovaném projektu samozřejmě narážím na skutečnost, že je strojírenství a letectví výhradně mužskou záležitostí. Za použití těchto strojů zodpovídají také muži, kteří sedí ve vládě. Vycházím také z toho, že jsou všechny aerodynamické tvary podobné buď Machovu kuželu nebo mužskému falusu.

Z: V čem tedy tkví klíčová role muže ve tvé úvaze?

S: V tom, že je z těchto oblastí cítit snaha překonávat limity, jistá potřeba být první. Což je samozřejmě spíše obecně vlastnost lidí a jejich pocit hierarchické nadřazenosti nad zvířaty, přírodu atd. Zajímá mě možná souvislost mezi těmito aspekty a touto muži dominovanou sférou průmyslu. Také muži, kteří sedí v těch nejrychlejších strojích, limit překonávají jakoby sami za sebe a není za těmito činy viditelná společnost, která jich finančně nebo konstruktivisticky docílila – najednou jde o velice individualistickou mužskou záležitost. Nakonec se v nich ale odráží určité selhání, které je velmi časté pokud řídíte nadzvukové stroje. Což by se taky dalo pojmout jako obecná metafora toho, čemu teď čelíme. Jen v krapet naturálnější rovině.

Z: Děkuji.